Kdy použít tichý vyčkávací přístup ve vyjednávání?
Mám otázku ohledně vyjednávání a strategií, které se dají využít k dosažení lepších výsledků. Zajímalo by mě, kdy je vlastně nejlepší použít taktiku tichého vyčkávání? Vím, že někdy se vyplatí být trpělivý a nechat druhou stranu, aby mluvila první, ale jak poznat, kdy je to ta správná cesta? Jaké situace by mohly naznačovat, že je lepší si počkat a nechat ostatní, aby se vyjádřili? Například když jednáme o důležitých obchodních dohodách nebo investicích, je ticho skutečně zlato? Mohli byste uvést nějaké příklady z praxe, kdy tento přístup fungoval a kdy naopak ne? A co si myslíte o tom, že tichý přístup může působit jako slabost v některých situacích? Jak najít rovnováhu mezi aktivním zapojením a tichým pozorováním? Rád bych slyšel názory lidí, kteří mají zkušenosti s těmito taktikami ve vyjednávání a jaké mají postřehy ohledně toho, kdy a jak tuto strategii aplikovat. Děkuji za vaše tipy!